Úterý 19. 3. 2013
A je to tu! Po měsících netrpělivého čekání odjíždíme poznávat krásy Běloruska, před námi je šestitýdenní stáž v Minsku. Nikdo netuší, co nás čeká (ti, kteří již absolvovali zahraniční pobyty v Rusku, mají určitou představu), ale všichni se těšíme.
Plánovaný odjezd v 17:39 z Brna do Prahy přesouváme kvůli náhlé sněhové kalamitě na ten o hodinu dříve. Na nádraží se setkáváme v počtu šesti účastníků a z informační tabule se dozvídáme, že náš vlak má 80 minut zpoždění. Nečekaně. A tak nakonec, po večeři v nádražní restauraci, opouštíme Brno v původním plánovaném vlaku z Maďarska v 17:39.
Do Prahy dojíždíme po osmé. Během půl hodinky už jsme komplet a restaurace Burger King se nám stává dočasným útočištěm, než vypraví náš vlak do Minsku. Ten je připraven po deváté, takže se přesouváme do našeho vagónu a těšíme se na téměř čtyřiadvacetihodinovou cestu.
Kupé vlaku nás překvapilo svým miniaturním rozměrem. Ruské železnice pravděpodobně nepředpokládají, že by s nimi někdo cestoval na pobyt delší než měsíc, takže naše obrovské kufry musíme nechat v uličce kupé, protože do zavazadlového prostoru se nevlezou. Tři postele nad sebou, šatní skříň a umyvadlo se zrcadlem, ke kterému se díky zavazadlům nedostaneme, to je poměrně pěkné vybavení kupé. A nezbytný kobereček a záclonka v okně. Jak vkusné. Naštěstí hned uleháme a jsme zvědaví, co nás čeká další den.
Středa 20. 3. 2013
Noc ve vlaku jsme přežili s občasným probouzením. První větší zastávku má vlak v polské Varšavě. Tak jsme se trochu protáhli, prohlédli si nádraží a vlak. Zjišťujeme, že vagon-restorant se ve vlaku nenachází, ale přímo v našem vagónu je malá kuchyňka, kde si můžeme uvařit nebo objednat čaj. Tak jsme si za 20 centů nechali od průvodčí uvařit pravý ruský čaj, do skleniček s hliníkovými podstakančikami. Já jsem získala první cukrový úlovek s logem běloruské dráhy.
Hranice Polsko-běloruské překračujeme kolem 15 hodiny. V Brestu, příhraničním městě, nás čeká vyměnit podvozek vlaku. Běloruské koleje jsou totiž výrazně širší, než koleje u nás. Těším se na nový zážitek. Nejprve ale prochází nutná hraniční kontrola. Jedni celníci nám seberou pasy, pak je naštěstí vrátí orazítkované, další celníci se ptají, co vezeme. Odpovídáme, že oblečení, knihy ke studiu a notebook. Alkohol samozřejmě žádný, takže nás poměrně rychle opouštějí a pokračují na kontrolu běloruských karatistů ze sousedního kupé, kde se zdržují výrazně déle.
Po nutné kontrole vlak zajede do garáže a odpojí se na jednotlivé vagóny. Hodinku a půl jsme zde strávili zavření, probíhá výměna podvozků. Nejdříve nás pěkně s celým vagónem zvednou na heveru a pak odmontovávají a zase namontovávají kola :-) Docela legrace. I když pro ty, kteří si zapomněli před touto technickou úpravou dojít na záchod, dost nepříjemná smůla.
V 17 hodin je hotovo a my můžeme pokračovat. Fronta na záchod opadne až po půl hodině. Chvíli ještě čekáme na nádraží v Brestu, pak se vlak rozjede a my vidíme, že se blíží náš cíl.
Čtvrtek 21. 3. 2013
Těsně po půlnoci vystupujeme na minském
nádraží. Čekají nás dvě kantorky z university. Kdo má problém se
zavazadly, může si jej dát do auta, které ovšem není nafukovací. Většina tedy
pobere svoje kufry a vydáváme se na koleje, pěšky, je to asi 20 minut od
nádraží. Zima není, jen sníh. Ale i přes tuto noční dobu jezdí na chodnících a
silnicích údržba a sníh odhrabuje. Chodníky jsou poměrně pěkně uklizeny, sem
tam ledová plocha, ale mají to pěkně zvládnuté.
Na kolejích jsme vítáni, dostaneme klíče
od pokojů a karty, kterými se budeme při příchodu prokazovat, aby věděli, že
jsme jejich. My už se vidíme v posteli. Ale že by náš příjezd byl proběhl
jen tak snadno? První, co se snažíme, je dostat se do pokojů. Nakonec
zjišťujeme, že se odemyká na opačnou stranu, než u nás. Ok, zvykneme si. A jak
se zamyká? V pokoji je místo zámku „otáčecí kolečko“. Předpokládáme, že
když se zamkneme zevnitř, tak už se nedostaneme ven. Takže zkouška – Yury, náš
jediný mužský kolega, čeká před pokojem s klíčem a my zamykáme. A hle,
nemůžeme se dostat ven, takže nás Yury musí vysvobodit. Je jedna hodina. Vypadá
to, že zámek je rozbitý (že by snad nevěděli, že do tohoto pokoje dnes někoho
ubytují?), ostatní mají naštěstí vše v pořádku. Takže opět ke vchodu za
vrátnou, aby s tím něco udělala. Paní je kupodivu velmi ochotná, vysvětlila
nám, jak se zámkem zacházet, ale zjišťuje, že ten náš je opravdu rozbitý.
Jejímu slibu, že „zítra někdo přijde zámek opravit,“ nevěříme, tak nám nakonec
mění pokoj. Alespoň, že tak. Je půl druhé.
Po cestě potřebujeme sprchu. Než
ulehneme. Sprchy jsou v suterénu, na to jsme z Brna připravené. Ale
moc dobře na nás nepůsobí. Jsou to takové kóje, kde máte pocit, že za rohem
někdo vybafne. Trochu tu smrdí odpad, ale alespoň je tu čisto. Rychle umýt a
spát.
Vstáváme v jedenáct. Vybalíme se,
objevíme zdejší toalety a umývárky a vyrážíme na univerzitu. Venku svítí
sluníčko a zdá se, že je teplo. První, co musíme absolvovat, je registrace na
Fakultě mezinárodních vztahů. Po příchodu jsme zjistili, že mají zrovna oběd.
Přijdeme sem tedy po obědě, protože musíme na fakultu na uvítání a vyřízení
nějakých papírů. Deset minut před smluveným časem jsme v kabinetu, kde by
nás měli čekat. Nikdo o nás neví. Nakonec se nás ujímá jedna sympatická slečna
a vede nás do kanceláře, kde přijímají zahraniční studenty. Mají zavřeno.
Vysvětlili jsme jí, kdo nás včera čekal na nádraží a tato paní také po 15
minutách přichází. Ukazuje nám náš rozvrh – kde bude viset, protože zatím není
vypsaný. Seznamujeme se také se dvěma studentkami, kterých se ptáme na
operátora, internet, knihovny... Pak už je kancelář otevřená. Slečna ze
studijního nám předává anketu k vyplnění (anketa je takový papír, kam
vypisujeme, kdo jsme a proč jsme přijeli). Pak přichází paní docentka, která
nám vysvětluje, jak asi bude náš pobyt a studium vypadat. Zní to zajímavě.
Opouštíme budovu filozofické fakulty
s vidinou obědu. Máme štěstí, hned naproti fakultě je něco jako rektorát,
kde je celkem pěkná jídelna a moc dobré jídlo. Nabíháme na režim malých talířků
a zeleniny. Po obědě, kolem čtvrté, zkoušíme opět štěstí na mezinárodních
vztazích. Vyšlo to, ujala se nás administrativní pracovnice, zřejmě cizinka,
která tu žije. Další anketa, pak cesta do banky, kam vkládáme peníze na
registraci a zítra přijdeme pro pojištění. Teď už máme volno. Zařídili jsme si
sim karty, ať jsme ve spojení se světem. Internet zatím zjišťujeme. Objevujeme
velký podzemní obchod Stolica, kde je supermarket, a tak nakoupíme zásoby.
Jelikož na pokoji není lednička, rozhodly jsme se s Lindou a Evou (s nimiž
bydlím), že si dáme jídlo za okno. To ale musíme nejdřív odlepit. Na zimu se
totiž v těchto zemích zalepují okna po stranách (a jak jsme zjistily, se
také vycpávají novinami), aby netáhlo. Na úkor nezkaženého jídla tak
zjišťujeme, že „zateplení“ má opravdu svůj důvod. No nic, trochu průvanu snad
neuškodí. Okna jsme nakonec ještě obložily dekami a snad tu do rána nezmrzneme.
Pátek 22. 3. 2013
Nezmrzli jsme, ale chlad je znát. Rychle
se balíme a v deset už jsme zase všichni na Fakultě mezinárodních vztahů.
Paní referentka nám předává pojištění a my jí 220 900 běloruských rublů (v
přepočtu na české koruny to není až tak hrozná suma) :-) Ještě nám zbývá
absolvovat rentgen plic. Metrem a trolejbusem se dopravujeme na studentskou
polikliniku. Venku už není sluníčko a trochu se ochladilo. Po víkendu má údajně
přijít nějaký orkán, snad to nebude nic strašného. Na polikliniku se dostáváme
s předstihem, proto ještě absolvujeme jedno kafčo.
Paní doktorka nás přijímá poměrně rychle
(po nás přichází ještě jedna skupinka studentů), asi s představou hodně práce
to chtějí mít rychle za sebou. Změřila nám tlak, opět platíme a ještě ten
rentgen. Nakonec to vše proběhlo dobře a my se vracíme na mezinárodní (dnes už
snad naposled) pro pasy a papír k registraci. Všechnu administrativu už
máme za sebou. S Lindou jdeme na oběd. Paní na studijním nám poradila
jídelnu u kolejí. Výběr jídel mají, ale moc lákavě to nevypadá. Linda si
objednala kotletu a já kuřecí. Jako příloha je jen jejich oblíbená pohanka. Co
nám zbývá. Najíme se, ale víme, že sem už se nevrátíme. Budeme objevovat jiné
restaurace. Pak ještě uděláme drobný nákup a vracíme se na koleje. Není tu
zima, ale když sedíte na posteli a ťukáte do počítače, tak průvan z oken
cítíte. Topení ale funguje, tak snad se to vykompenzuje.
Ještě bychom se chtěly připojit na
internet. Na kolejích ale k dispozici není a ve škole jsme ještě
nezjistily, co vše je k přihlášení třeba. Bereme tedy notebooky do tašek a
vzhůru hledat připojení WiFi do restaurací. Spolubydlící Němky nám radí kafé
Newton blízko kolejí. Po půl hodině marného hledání jdeme na jistotu do centra.
U Mc´Donalds se přece připojit musíme. Poutač této restaurace jsem viděla u
nádraží. Po chvíli nacházíme dveře s nápisem, že restaurace Mc´Donalds
byla přesunuta na jinou adresu, na nejdelší ulici v Minsku. Venku už se
stmívá. Jdeme tedy do Stolice. Je to centrum podobné naší Vaňkovce, to by bylo,
abychom se tam někde nepřipojily k WiFi. Úspěch se dostavil a tak po
chvíli již sedíme a ťukáme maily domů.
V deset
se centrum zavírá. Vracíme se na koleje. Před spaním nezbytná sprcha
v nevábných podzemních kobkách a usínám s knihou Ivana Klímy, kterou
jsem si přivezla z domu.
1 komentář:
Trochu jsem ti ten text učesal a opravil formátování :-) Jinak hezké počtení. Mějte se.
Okomentovat