První víkend

Sobota 23. 3. 2013

Před námi je víkend – znamení toho, že budeme poznávat krásy Běloruska. Jelikož zatím vůbec neznáme město, které se nám na šest týdnů stává domovem, rozhodly jsme se s Lindou, že budeme objevovat nejprve samotný Minsk. Trasu sobotního výletu jsme si naplánovaly s předstihem v pátek večer. Máme před sebou dlouhou cestu, ale vypadá to, že když se nám zadaří, stihneme to nejhezčí, co město nabízí.
Venku je poměrně pěkně. Sluníčko o sobě dává vědět, to je dobré znamení. Přesto nabalené vycházíme z kolejí a pokračujeme po naší hlavní ulici směrem k prezidentské rezidenci. Je to nažloutlá krychle, nedobytná pevnost, kterou střeží z každé strany voják. Vedle stojí velký hotel Prezident. Děláme, že si ho fotíme. Bylo nám totiž doporučeno, že sídlo prezidenta si fotit nemáme, prý je to zakázané. Ale když už tu jednou jsme, byla by škoda fotku nemít, že? Nedaleko stojí velké auto s černými skly. Trochu vyděšeně schováváme foťáky (co když je to Bezpečnost?), fotku ale máme a spěcháme do protějšího parku, k vystavenému tanku. Kolem stojí budovy divadel – loutkové divadlo přímo proti prezidentské rezidenci (je vidět, že již od malička děti vědí, kdo to tady řídí) a divadlo dramatu. To je dost škaredá šedá budova, určitě z dob socialismu, ostatně jako další mnohé stavby ve městě. Ale na druhou stranu mají poměrně pěkně opravené a udržované budovy, ve městě je čisto a stále potkáváte zametače. Většinou jsou to staří lidé, převážně ženy. V tomto zimním období zametají v podchodech, ale chodníky jsou zledovatělé, takže jim nezbývá, než rozbíjet led a zmrzlé kusy odhazovat. Dost náročné, lituji je. Taky je v centru hodně holubů a na řece spousta kačen a racků.
Vydáváme se dál, na horizontu se ukazuje kruhovitá stavba běloruského národního cirkusu. Na artisty bych se ráda zašla podívat. O víkendech mají několik představení, proto je prostranství před cirkusem dost zalidněné. Někteří se spěchají ohřát dovnitř, jiní postávají v závětří a prodávají lístky, které nechtějí. My se jdeme vyfotit k sochám, co obklopují budovu. Protože se ale zvedá vítr, vydáváme se s Lindou dál, po mostě kolem obrovské rozestavěné budovy. Z plakátů se dozvídáme, že tady se staví stadion k mistrovství v ledním hokeji. To se bude v Minsku konat příští rok. Snad to stihnou dokončit, zatím to moc nevypadá :-)
Už jsme u řeky. Nábřeží je obklopeno parky, ten nejbližší je Dětský park. Kromě možnosti odpočinku se jsou v parku k navštívení miniatury světových památek. Zatím vidíme jen ruské kolo, ale vstup do parku miniatur je přes zimu zavřený. Proto pokračujeme kolem řeky dál, kolem památníku hrdinům až k divadlu baletu. To je velmi pěkné, s čistě bílou omítkou a okolo zapadlé sněhem, takže působí ještě běleji. Prohlížíme program a hned si vybíráme několik představení, která určitě navštívíme. 
Přes ulici proti divadlu vidíme pavilon výstaviště. Davy mladých lidí proudí dovnitř. Chceme se jít ohřát, ale rychle tuto myšlenku opouštíme. Uvnitř je svatební veletrh. Proto jen vyfotíme limuzíny stojící venku a jdeme do menšího pavilonu vedle, kde je prodej knih. Tady se docela zdržíme. Mají tu různé tituly. Linda shání ruskou kuchařku a ukrajinský slovník. Nakonec se rozhoduje, že zatím s nákupem počká. Slovník nemají, kuchařky ano. 
Co chceme vidět dál, to jsou kostely. Jenže zatím víme jen o jednom, a to je kostel katolický. Já chci zlatou kopuli a ikony! Nakonec čteme v mapě, že nedaleko je komplex kostelů. Hurá. Jenže když přicházíme na náměstí Svobody, zjišťujeme, že původní klášter vyhořel a kostel, který tu stojí, je barokní. Takže si připadám jako v Brně u Jezuitů. Alespoň nakoukneme dovnitř. Naštěstí je kostel pravoslavný, takže svíčky a ikony vytvářejí tu správnou atmosféru. Je tu pěkně. Na náměstí jsou ještě další budovy a radnice. Proti stojí další kostel – katolický.
Protější bulvár je ulice Němiga. Je zde další kostelík, který stojí mezi vysokými moderními mrakodrapy, ty tvoří komplex nákupního centra. Jdeme se dovnitř ohřát. Jsou tu různé menší obchůdky, převážně s oblečením a obuví. Asi si koupím kabelku, ale dneska ještě ne. Potom objevujeme potraviny, za výlohou mají zajímavou výzdobu, samý cukr, mouku a pečivo. Svitne mi naděje, že možná tady objevím něco do sbírky. Bohužel ale ani tu nepochodím, tak kupujeme alespoň něco k jídlu. Už je něco po druhé, rády bychom se naobědvaly. Ale žádná restaurace nebo kafé (jak říkají hospůdkám) nikde. Jdeme tedy dál po hlavní a doufáme, že brzy na nějaké jídlo narazíme. Asi po půl hodině vidíme ceduli s upoutávkou na restauraci. Nápis hlásí „100 m odtud“. Asi po 15 minutách neúspěchu to vzdáváme a vracíme se zpět na hlavní třídu, odtud pokračujeme k nám známému náměstí. Cestou nacházíme náhodou jedno kafé a hle, na dveřích nápis WiFi. S úsměvem vcházíme dovnitř prázdné místnosti a servírka nám suše oznamuje, že tady teda jíst nemůžeme. Tak zase nic. Konečně, asi po dalších deseti minutách úspěch. Vstupujeme dovnitř už smířené s tím, že nás může potkat cokoliv. Kupodivu nás přivítala milá obsluha a ve stylové restauraci jsme se pěkně najedly (já jsem musela ochutnat tradiční běloruské draniky – takové naše bramboráky).
Došly jsme na náměstí Nezávislosti. Prohlížíme si nám známý červený kostel, fotíme si sochy kolem a přemýšlíme, co znamenají větvičky, které prodává stařenka před kostelem a které všichni kupují. Asi to bude nějaký symbol nastupujícího jara nebo blížících se Velikonoc. To musíme ještě zjistit. 
Ještě chceme na internet. Jdeme na jistotu do včera ozkoušené restaurace GorodOK do nákupního centra Stolica. Překvapuje nás množství lidí. Asi je sobotní den dnem nákupů. Kromě nakupujících potkáváme nevěstu a ženicha, kteří se ve společnosti svatebčanů fotí přímo v atriu centra. Krásné prostory pro romantické svatební fotky. 
V restauraci, kam jdeme, je natřískáno. Mladí jedí hamburgery a popíjejí pivo. Jediné volné místo je u stolu, kde sedí mladý pár. Nevypadá zrovna, že mají zamilovanou chvilku, a tak se ptáme, zda je u nich volno. Slečna háže ksichty a mladík zjevně neumí mluvit. Ani po 20 sekundách se nám nedostalo odpovědi, tu čteme z jejich výrazů, a proto odcházíme. Chvíli čekáme u dveří a uvolňuje se malý stolek u okna. Je náš! Připojení je dnes ale trochu problematické, signál padá a Lindě WiFi vůbec nenaskakuje. Já jsem přečetla dva maily a WiFi se ztrácí. Tak dneska asi nic. Odcházíme na koleje. Mladý pár, co se s námi nechtěl bavit, si evidentně nemá co říct ani sám se sebou.
Večer se bavíme s Yurym a holkama z vedlejšího pokoje u společenské hry. Poznáváme filmy, nejprve podle popisu a pak podle pantomimy. Prima strávený večer, musíme to zopakovat. Hlavně ten svařák.

Neděle 24. 3. 2013

Pokračujeme v objevování města. Eva, naše spolubydlící, nám doporučila velké nákupní centrum kousek od kolejí. Jdeme omrknout, co nabízí za dobroty. Vedle je Mc´Donalds, takže jdeme zjistit, zda mají připojení na net. Nemají. Ani v restauraci vedle. Naproti přes ulic je restaurace Friday´s, to by mohlo klapnout. Cedulka WiFi na dveřích nás rozveselila, ale otvírací doba až od dvanácti. Budeme pokračovat dál a vrátíme se později.
Jdeme kolem vody a výstaviště na Troické nábřeží. Zde jsou zachovány domky z 19. století. Připomínají mi domečky v německých přístavech. Moc pěkné. Někde tu je keška. Zapínám mobil a navigaci, ale hledání pokladu je marné. Protože je silný vítr a navíc mezi vysokými budovami poskakuje signál, vzdáváme hledání a přesouváme se na ostrov Slz. Pro krabičku se vrátíme později. 
Na ostrově Slz je památník padlým vojákům, jež zahynuli ve válce v Afganistánu v letech 1991-1996. Situován je na malém ostrůvku proti historickým domkům. Nikdo na ostrově není, tak si místo v klidu procházíme, jen vítr nás upozorňuje, kdo je tu pán. Ještě je tu kousek kostelík, zlatá kopule svítí v dálce, ten také zvládneme navštívit. Po cestě potkáváme pekařství s bufetem, tak si dáváme čaj asi za 2 Kč a buchtu asi za 5 Kč :-) Spokojené vcházíme do kostela a ještě spokojenější kostel opouštíme. Konečně ten správný pravoslavný chrám.
Procházíme po hlavní třídě, kolem parků, a obcházíme řeku. Dostáváme se na druhou stranu, tady je další památník hrdinům a také sportovní stadion, kde se bruslí. Před stadionem se dnes koná rybí trh. Přijelo asi 30 dodávek, v každé prodávají „živé běloruské ryby“ (jak uvádí reklama), především kapry. My jdeme do Domu knihy naproti tržišti. Koupíme si nějaké pohlednice a zjišťujeme, jestli tady mají zajímavou literaturu a slovníky. Mají, trochu dražší než na výstavišti, ale určitě se sem ještě vrátíme. 
S prázdnými žaludky spěcháme na oběd, natěšené, že se snad připojíme k WiFi. V restauraci Friday´s sice cedulka „WiFi zde“ na dveřích visí, ale stále tam čekají, kdy jim WiFi připojí. Takže už to pomalu vzdáváme. Alespoň jsme se naobědvaly (pozdní oběd je dnes v 15 hodin).
Jdeme nakoupit potraviny a snad tedy dnes GorodOK s připojením vyjde. Vyšel napůl, já jsem se připojila, Linda ne. Takže se u internetu vystřídáme, rozešleme pár mailů a hurá po prochozeném dni na kolej, večeře a spát.

Žádné komentáře: